Martin Marcyn Hampel: Chtěl bych, aby mělo publikum pocit, že hraje ve filmu

3. březen 2026

Martin Marcyn Hampel je zakladatel kapely Moře dní a člen kapely BUTY. V minulosti jste ho viděli sedět za bubny například v indie skupinách PLACES, February nebo v experimentálním projektu Sothein. Moře dní u nás vystoupí na konci března a vy se teď můžete s Marcynem seznámit.

Začnu trochu nostalgicky. Před pár lety jsi byl „scéna“, hrál jsi v hromadě kapel převážně na bubny, a když jsme s kámošema chodili třeba na PLACES, tak jsme říkávali Hampel rovně jako sampel… Nechybí ti ty bubny? 

(Smích) To v tom rozhovoru doufám necháš, to už totiž není pravda. Jasně, že mi chybí bubny… Hlavně, když na ně dlouho nesáhnu. Pak mě o to víc těší ty lehké návraty za soupravu. Teď mě třeba oslovil Venca Buchtelík, ať s ním jdu hrát – Slon (Marek Slonina) na basu, já na bubny. Songy od Vency mě baví, takže jsem na to kývnul a baví mě to dost. (První koncert projektu Zoja Václava Buchtelíka byl na Provozu 21. února 2026. Rozhovor vznikl těsně před ním.) Nemyslím si, že bubny bych mohl nahradit kytarou a zpěvem… 

Tak jasně, osm nástrojů v jednom nenahradíš…

(Smích) Abych to doplnil. Myslím, že má epocha „scény“ skončila covidem. Pak už začalo vznikat Moře dní. Samozřejmě hraju ještě v kapele BUTY, ale taky ne na bubny. V období kolem roku 2020 jsem si musel začít zvykat na úplně jinou roli.

Tahle otázka je hrozné klišé, ale mám jí rád. Co tě inspiruje? Jsou to nějaké konkrétní vzpomínky, odstavec z knihy, atmosféra, vjemy, dojmy? 

Všechno co říkáš, ale ne dohromady. Stává se, že například řídím z koncertu pozdě v noci – to dělám často – a tam mě toho napadá nejvíce. Nesouvisí to s žádným... Já nevím, třeba filmem, nebo něčím jiným. Mám prostě nějaký vlastní cyklus věcí, kdy přicházejí nápady na texty. Někdy je to jako lavina. Slyšíš nějakou větu, pár slov a najednou přesně víš, co máš říct a začne to bobtnat. Často je to nevyžádané a napadne mě to v okamžiku, kdy si to nemám jak zapsat. Jedu v autě, řídím, opakuju si to jak mantru – samozřejmě, pokud se mi to líbí – abych ta slova nezapomněl. Hudba chodí jinudy, spíše mechanicky. Sednu si ke kytaře, klavíru a vždycky něco najdu, minimálně motiv nebo sled akordů. Tedy zatím to vždycky přišlo.

Jaký pocit, by si měli posluchači odnést z koncertu Moře dní? Co bys chtěl, aby posluchači z hudby měli?

(Hluboký nádech a zamyšlení) Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Bylo by super, kdyby cítili to co já, ale to nejde. Publikum neví, jak konkrétní songy vznikly. Ke spoustě skladeb mám pořád osobní vztah, ale někdy už to není tak silné. V některých případech mám pocit, že se koukám na film někoho jiného, ale na začátku to bylo hodně osobní. A to jsem si hrozně moc přál, aby lidi cítili to co já. Teď je mi to celkem jedno, každý si tam může najít svou část života. Písničky máme hodně civilní.

A chtěl bys, aby lidi více rozebírali texty, nebo atmosféru, nebo celek? 

Měli by to vnímat jako film, prostě neřešit dílčí věci, ale brát to jako celek.

Vydali jste znovu song Večerní Praha a nebo sorry. Ta verze je živější i trochu tvrdší. Reflektuje to směr, kam se chcete s Mořem dní ubírat? Je to téma, které budete dále rozvíjet? Já mám třeba ten song dost rád.

To já taky, ale ze studiovek si vlastně nepouštím skoro nic. Vždycky se toho přeposlouchám u nahrávání. A nejhorší je, když to pouští někdo přede mnou a baví se o tom (smích). Každopádně Praha… To je úplně prosté. Klip měl jít ke studiové verzi. Atmosféru má dobrou, ale naživo jsme ten song začali hrát až po křtu na podzim 2023. Do té doby nebylo jasné, jak to vlastně udělat. Nakonec mně s tím pomohl Slon (Marek Slonina) a Chopper (Marek Czopnik). LuLu (Lukáš Lukáš) pak dodal svůj part, který to skvěle doplnil, a najednou byla koncertní verze o dost živelnější než studiová. Nový take Večerní Prahy vlastně vznikl jako živá nahrávka s celou kapelou. Výsledek byl tak dobrý, že klip dostala tahle verze. Materiálu už bylo tou dobou dost, měli jsme časosběry z cest, koncerty, bordel z backstage, kamarádi, bary a města – však se na to podívej. Song navíc odráží téma, které ve mně rezonuje do teď. Jestli si vzpomeneš na text „chyba se stává v každém věku, v každém těle,“ tak to je něco, co žijeme všichni a každý den. Učitelky vždycky říkaly pozor na chybu, ale chyba je to, co tě posune jako člověka. Přitom jsi před ní pořád „na útěku“. 

Nelákalo tě někdy se tam přestěhovat?

Posledních 9 let mě tam někdo tahá. Třeba s PLACES jsme tam hráli častěji než v Ostravě. Byli jsme v Praze pořád, nahrávali jsme tam singly s Lukášem Lukášem. Povedlo se mně tehdy vytvořit i nějakou základnu a hromadu kamarádu. Představa, že se vracím domů do Prahy, mi ale atraktivní nepřišla. Já prostě vystoupím na Svinově a vím, že patřím sem. Vždycky se těším zpátky. V Praze je všechno moc rychlé, do dneška mě nebaví ten krysí závod. Kamarádi jsou z toho často vyplivnutí. Asi bych to nedal, mám rád ten místní klid. Navíc si myslím, že Praha není tak daleko, abych do ní nemohl dojíždět. Všem říkám, Praha není Sydney, pokud chceš, za tři hodiny jsem tam.

Venku jsou taky nové singly, jmenovitě Dovolená, Akvarijní rybičky a Kolín nad Rýnem s Annou Vaverkovou. Jak to vypadá s druhou deskou?

Máme to nahrané a doděláváme nějaké detaily. Master bude dělat Steve Kitch, klávesák z The Pineapple Thief, se kterým mě spojil Tomáš Neuwerth v dobách PLACES. Zatím nemáme odsouhlasené finální mixy. Původně měla jít deska ven v březnu, ale poslední dobou uvažuju, že to vydáme asi rovnou s vinylem – tím pádem se vydání o pár měsíců posune. Není kam spěchat. Člověk pak dělá zbytečné chyby.

Poslední dobou jste měli trochu turbulence v sestavě. Funguje už nějaké jádro, nebo je Moře pořád rozbouřené?

Ovlivňují to dvě hlavní věci. Moje povaha a povaha lidí, kteří se se mnou rozhodnou hrát. A to když na sebe narazí… Nechci předstírat, že jsem svatoušek, mám spousty chyb a přešlapů. Zpátky už to mnohdy nevezmu, protože to nejde. Někdy se ale můžeš omluvit, což je celkem dobrý akt, když uznáš svou chybu…

A taky bys občas někomu mohl říct dobrá práce…

To bych mohl, že… Říkám to lidem, kteří tu dobrou práci udělají. Když mám ale pocit, že někoho musím k něčemu nutit, říká se to těžko. Změny v sestavě jsou často nevyžádané, uznávám, ale je to vždycky reakce na dění v kapele. Není to tak, že bych si z plezíru řekl, „hmm, chci někoho jiného“. To vůbec. Kdybychom našli společnou vlnu, tak s tím nemám problém, ale klasicky to ztroskotává na komunikaci, a to jak z mojí strany, tak ze strany ostatních. Kvůli tomu se pak celek začal rozlézat do všech různých směrů. Někteří bývalí členové na to prostě jenom neměli čas. Loni ale přišel i první konflikt, nepochopení, domněnky. V kapele je totiž základ, který ví, co chce. Snažili jsme tam nasměrovat i ostatní členy, ale nešlo to; no a pak jsem prostě musel hledat nové lidi. Vzduch se v současnosti trochu pročistil a v kapele jsou lidi, kteří si navzájem více věří.

Jaká je budoucnost kapely?

To fakt nevím. Nemám pětiletku jako Iron Maiden v osmdesátkách, kdy si řekli, že budou největší kapela na světě. Vím, jak to se mnou je. Mám období, kdy píšu hodně a pak tři čtvrtě roku nenapíšu nic. Teď to jde a píšu do zásoby. Zároveň se blíží březnovo-dubnová šňůra, v rámci které zavítáme i na Provoz. 

Čeká nás session na radiu Wave, Pelhřimovy nebo Banát. Dál zatím nevidím. Primárně chci dodělat studiovky a potom třeba i s ostatníma – když budou chtít – nahrát věci, které mám napsané. V nové sestavě se teď musíme otrkat. Ačkoli spolu budeme na cestě poprvé, mám pocit, že je atmosféra mnohem uvolněnější. Nejvíc nás bude na štacích šest – Marek Slon Slonina (kytara, vokály), Dalibor Krystyn (basa), Alex Buš (bubny), Petr Mlynář (keys), Robin Lefner (mandolína) a já. Nicméně koncerty dáme v pohodě i ve čtyřech, umíme se přizpůsobit, protože někteří členové kapely mají holt i jiné povinnosti. Dříve jsem chtěl velký ansámbl. Prvotní vize byla, že udělám derivát The Brian Jonestown Massacre, kapely, která mě v začátcích hodně inspirovala. Chtěl jsem vědět, jak zní několik kytar, které hrají to samé. Takovou zeď s jednou neuděláš. To už je ale za mnou. Písničky píšu tak, ať se to dá hrát i v jednom člověku.

Lidi co přijdou na koncert v Provozu, co bys chtěl, aby věděli?

(Hluboký nádech a zamyšlení) Ať jdou na show v módu, že nejdou na koncert, ale že hrají ve filmu.